Hudba spojuje lidi napříč Vesmírem, aneb prvních pár postřehů ze silvestru

Původně jsem chtěl obsah tohoto článku vyjádřit v několika bodech maximálně na pár řádků, ale když jsem je začal sepisovat, uvědomil jsem si, jak je toho hodně a jak to všechno do sebe zapadá. Proto se budu muset uchýlit ke klasickému retrospektivnímu vyprávění. A aby se to vůbec dalo číst, rozhodl jsem se to rozdělit do několika článků.

Každý z posledních pěti silvestrů jsem strávil na Vesmíru. S trochou nadsázky říkám, že když už kvůli ničemu jinému, tak aspoň pro ten sníh stojí za to trávit půl dne na cestě z jihomoravských Boleradic do Deštného v Orlických horách. Letos jsem byl na celou cestu sám. Což mělo za následek mimo jiné i to, že jsem ve vlaku z Brna do České Třebové dokonce otevřel skripta a přečetl prvních 5 kapitol analytické geometrie.

Trasu od zastávky autobusu nahoru k centru si po těch pěti letech už jakž takž pamatuju, takže jsem si mohl dovolit kochat se krásou zasněžené horské přírody osvětlené pouze srpkem měsíce, nádhernými hvězdami a září reflektorů od sjezdovek z druhé strany kopce. Při pohledu na jasné nebe jsem si uvědomil, proč se tomu tam říká Vesmír. A spolu se Skillety jsem pozvedl srdce k tomu, kdo drží hvězdy na svém místě.

Pár minut poté, co jsem za dveřmi domu oklepal sníh z bot, mě přivítala Sára se slovy: „... a máš s sebou i tu svoji čepici! Tos mi udělal radost.“ Myslím, že ona proužkovaná čepice s bambulkou, kterou jsem ve třeťáku na gymplu zdědil po mamce, je v očích vesmírných lidí neodmyslitelně spojená s mojí osobou podobně jako reflexní bunda s Dědkem. A já jsem rád, že ona skvělá ručně pletená, víc než pětatřicet let stará čepice, která chrání moje věčně zanícené uši před chladem, dokáže vyvolat radost i v ostatních lidech.

Po první večeři jsem poprvé za svůj letošní (nebo loňský) pobyt použil větu „Tak já do toho pudu.“ Byla určena Vojtěchovi a Terce na jejich prosbu o pomoc se správou „stone booku.“ Původně jsem si chtěl tento silvestr jako řadový účastník, ale nakonec jsem se rozhodl přiložit ruku k dílu víc než jen připravovaným výstupem na silvestrovský večer.

Podruhé jsem větu „Tak já do toho pudu.“ řekl Petrovi, když mě požádal o hudební doprovod poslední mše roku v kostele sv. Matouše. Moc se mi do toho nechtělo (doprovázet mši pro víc jak 200 lidí navíc v polorozpadlém promrzlém kostele je výzva i pro lidi mnohem zkušenější a hudebně nadanější než jsem já), ale pak mi František řekl, ať to vezmu, že uděláme SBMkovou mši.

Ač jsem ze studijních důvodů tento semestr nemohl věnovat SBMce čas, pořád jsem dost ovlivněný setkáním v Krakově a tak jsem na silvestrovské ráno poprosil Boha a všechny účastníky o pomoc. Ke čtyřem přítomným sboristům SBMky (shodou okolností po jednom z každého hlasu) se přidalo asi 8 dalších zpěváků, dva kytaristé a jeden s cajonem. Takže jsme si nakonec střihli i to čtyřhlasé Aleluja v a capella variantě, které jsme zpívali v ulicích Krakova.

Podobně neodmyslitelně jako čepice s bambulkou ke mně patří i cimrmanovské vystoupení na večerním programu. Letos jsem zvolil jako téma živé obrazy. Domluvil jsem si pár kolegů a pustil se do přípravy obrazu „Škodu nezjistí, kdo se pojistí,“ který Cimrman zkomponoval na objednávku vzájemně pojišťovací banky Slávie. Navzdory všem obavám a zdlouhavé diskuzi o obsazení role Slávie dostavilo se náležité ocenění i od vesmírného publika.

Na Nový rok po obědě jsem sbalil svých pět špinavých párů ponožek, se všemi těmi skvělými lidmi se rozloučil a vydal se na cestu zpět do Boleradic. Mezi posádkou auta, se kterým jsem zdolal nejdelší část cesty zpět, vládlo unavené ticho, které přerušovalo jen občasné povzbuzování stroje k lepšímu výkonu při předjíždění pomalejších účastníků provozu. Přestože jsme ještě ve Svitavách na beznínce u kávy diskutovali o tom, že navazující autobus asi nestihnu, dorazil jsem na nástupiště č. 2 brněnského ústředního autobusového nádraží na Zvonařce s šestiminutovou rezervou.

Z těch „pozemštějších“ zážitků byl pro mě jednoznačný top v podobě úžasného hudebního společenství. Nikdo se nebál vzít do ruky kytaru a začít hrát a zpívat. A hrálo se opravdu všechno možné: od „Ať srdce mé tebe vídá“ až po „Zafúkané“. Já jsem rád, že jsem mohl být párkrát součástí obrovského hudebního celku, i když často poněkud mimo tóny.