„Olomouc byla boží!“ Tato tři slova naprosto vystihují atmosféru a průběh letošního setkání. Když jsem se zamýšlel nad tím, jak popsat, co jsem v Olomouci minulý týden zažil, nenapadlo mě nic lepšího. Ale jednou jsem slíbil, že o tom napíšu na blog, tak to dodržím.
Jelikož je toho opravdu hodně, rozhodl jsem se svoje zážitky rozdělit do několika článků, protože kdybych to napsal do jednoho, tak by to bylo tak dlouhé, že by to nikdo nečetl.
První díl mého seriálu „Nebojte se...“ by se dal nazvat různě, já jsem pro něj vybral dovětek:
„… sáhnout si na dno.“
Cestu do Olomouce jsem už od začátku prázdnin plánoval jít celou pěšky, takže jsem řekl skupině z naší farnosti, ať si klidně objednají lístky tam beze mě, že se s nima svezu až domů. Měl jsem naplánovanou nejkratší trasu (dlouhou necelých 90 km), kterou jsem podle původního plánu měl ujít za tři dny. Opravil jsem turistické hůlky, které se mi zasekly minulý semestr při nordic walkingu a pomalu se psychicky připravoval na dlouhý pochod a spaní pod širákem někde pod stromem poblíž cesty.
Pak se postupně začaly objevovaly problémy s včasným dokončením jednoho projektu. Do toho se na povrch draly i nevyřešené otázky z mého osobního a duchovního života, až jsem z toho měl hlavu jak balon. Práce bylo hodně a tak jsem se pomalu smiřoval s tím, že pěšky rozhodně nepůjdu.
Když jsem v neděli před setkáním hledal jiný způsoby dopravy, uvědomil jsem si, že jedna z alternativních pěších tras (rozuměj delších) vedla přes Ždánice, kde bydlí můj kamarád a bývalý spolubydlící z intru. Cesta do Ždánic je asi na jeden den, z tama je to kousek do Vyškova a poslední část cesty zvládnu stopem nebo vlakem ani ne za hodinku. Ve mně svitla naděje, že bych přeci jen kousek cesty mohl jít pěšky, tak jsem napsal svému kamarádovi prosbu o nocleh z pondělí na úterý, která se k mému překvapení dostala positivní odpovědi. Tak jsem přerozdělil práci na projektu mezi ostatní spolupracovníky, sbalil jsem do krosny svých pět švestek a před spaním sem se krátce pomodlil za to, ať teda aspoň do těch Ždánic dojdu.
V pondělí ráno jsem ještě zašel za babičkou, která mi na cestu přispěla finančně i modlitbou, pak jsem v obchodě koupil pár müsli tyčinek a vydal se na cestu. Asi po hodině cesty se začala projevovat moje fyzická nepřipravenost a krosna na zádech byla s každým krokem těžší a těžší. Po další hodině mě bolest v rameni donutila zastavit a vycpat si tričko ručníkem. Sice mi bylo o trochu větší horko, ale krosna mě do ramen tolik netlačila, takže byl pochod o něco příjemnější. Přibližně v polovině cesty jsem procházel mezi dvěma právě požatými poli, kde se naplno projevilo se jak pražící slunce, a také poměrně silné nárazy větru. Do té doby jsem si pořád pobrukoval nějaké melodie, ale než jsem došel do nejbližšího stínu a závětří ovocného sadu v Násedlovicích nebyl jsem schopen ani na nic myslet. Můj mozek v tu chvíli prostě vypnul všechny vyšší funkce a upadl do režimu „kušuj a šlapej.“
Když jsem navečer dorazil do místa mého noclehu, sdělil mi můj hostitel, že ještě musí do vedlejší dědiny odehrát večerní mši. Že je to tam jen kousek a můžu si pučit kolo jeho bratra a zajet tam s ním. Takové duchovní povzbuzení po dlouhé cestě nemůže uškodit, tak jsem jel s ním. Když jsem se při proměňování pokoušel kleknout, ozvala se únava i v nohách a na malou chvilku jsem si myslel, že mě bude muset někdo zvednout. Naštěstí se mi to povedlo bez asistence a dokonce jsem po svých došel z kůru až před oltář k příjímání. Po večeři jsme ještě zašli na jedno a navzájem si sdělili zážitky z první poloviny prázdnin. Pak sem si unavené nohy namazal koňskou mastí, lehl do postele a vytuhl.
V úterý ráno mě kamarád vybavil pořádnou svačinou na cestu a jeho otec ještě svezl pár kilometrů směrem k Vyškovu. Zbytek (asi 10 km) jsem i přes rostoucí bolest v levé noze hodlal dojít pěšky. Tentokrát jsem se už během cesty modlil, ať dojdu v pořádku na vlakové nádraží. Když jsem procházel jednou dědinou před Vyškovem uviděl jsem na autobusové zastávce stát jednu místní obyvatelku. A protože jsem už opravdu nemohl, řekl jsem si, že se do prvního cíle dopravím veřejnou dopravou. Sotva jsem paní pozdravil, zeptal se kdy to jede a odpověděl na její otázku odkud a kam jdu, autobus přijel.
Pro poslední část cesty jsem se rozhodl spolehnout na solidaritu řidičů a šel jsem k výpadovce na Olomouc stopovat. Nevím jak dlouho jsem tam stál, ale než mi stačila dojít trpělivost zastavil mi mladý pár z Polska, který se vydal na cestu po krásách naší vlasti.
Tak jsem přes všechny bolesti a útrapy šťastně dorazil na místo určení, ubytoval se a převlékl propocené tričko.
Od chvíle, kdy jsem uprostřed pole přestal přemýšlet, jsem měl pocit, že se to během následujících dní spraví. Všechny ty problémy mě sice pořád tížily, ale dokázal jsem je odsunout jakoby na vedlejší kolej. Jak můj mozek postupně zapínal a zpracovával jednotlivé otázky, byl jsem schopný se za ně upřímně modlit.
Na konec můžu dovysvětlit a rozšířit nadpis tohoto článku:
Nebojte se sáhnout si na dno. Ať už fyzických nebo psychických sil. V těch temných hlubinách se často skrývá něco, co vás neskutečně nakopne a dá vám sílu vydat se dál.
Jsi borec, žes to dal!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.