Chválit

 Přes všechny fyzické bolesti a duchovní problémy jsem si letošní setkání opravdu užil. Zanechalo ve mně nesmazatelnou stopu, stejně jako před pěti lety Žďár a loni Krakov. A jako všechna tato setkání, i moje vyprávění musí skončit. Jak píše apoštol Jan: „Ačkoliv bych měl ještě mnoho co psát, nemíním to svěřovat papíru a inkoustu; neboť doufám, že se k vám dostanu a budu s vámi mluvit tváří v tvář, aby naše radost byla úplná.“ (2. Janův 1,12)

Přesto jsem se rozhodl sepsat ještě jeden poslední článek o svých zážitcích z Olomouce. Jak už jsem napsal dřív, čtvrtek byl pro mě dnem ve znamení modlitby chval. Chvály a chválové písničky mě vždycky dokáží hodně povzbudit. Dovolím si parafrázovat jednu kamarádku z pomerančů*: „Jak začneš den kafem a chválama, tak zvládneš všechno.“

Čtvrteční ranní chválovou přednášku lomeno modlitbu mi doporučil Jenda, který se podílel na přípravě mnoha večerů chval nejen v Brně. Přednášková část mi přispěla novým pohledem i do mých pochybností o církvi, přesto pro mě byla důležitější ta část modlitební. Bylo docela zajímavé, když nás otec Obr vyzval, abychom utvořili menší chválící skupinky a v nich se modlili, protože nikoho z těch lidí, co stáli kolem mě jsem do té doby neviděl. Nevěděl jsem nic o jejich životech, o jejich problémech, o tom, proč přišli na přednášku o chválách. Na druhou stranu oni o mě taky nic nevěděli.

V té malé skupince bylo nahlas řečeno jen několik málo modliteb. Většinu času mezi písničkami jsme jen stáli, někteří s rukama nad hlavou, jiní s pokorně skloněným zrakem. Přiznávám se, že tak tiché chvály jsem ještě nezažil. Ale uvědomil jsem si, že chválit Boha se dá i bez super našlapaných písní v skákajícím davu. Někdy stačí jen tiše a klidně stát.

Odpoledne mě Adorare doslova rozbrečeli, když zahráli píseň „Verný Boh“ od slovenských Heartbeat. Kdo tu písničku nezná, tomu doporučuji, ať si ji pustí. Její text má neskutečnou hloubku, pro mě hlavně druhá věta z refrénu:

„Verný Boh a verný Kráľ, nevzdáš sa snov, ktoré si so mnou snívať začal.“

To stejné se jim povedlo i v pátek ráno, nečekaně při té samé písni. A to už byly ty chvály, na jaké jsem zvyklý. Plný kostel lidí, z nichž většina měla ruce nad hlavou a s tak upřímným úsměvem a zavřenýma očima zpívaly všechny ty krásné písničky. Včetně mě. Vím to, protože během jedné písničky jsem oči otevřel a rozhlédl se kolem sebe. Kromě všech těch chváličů naprosto zažraných do modlitby jsem vedle sebe uviděl i jednu kamarádku, sedící s hlavou zabořenou do dlaní. Troufám si tvrdit, že ji znám dost dobře na to, abych si všiml, že ji něco tížilo, a tak jsem se během zbytku dne modlil i za ni a za její problémy. Přestože jsem svých starostí měl dost.

Tu skákací chválu jsem si užil až v sobotu po vigílii, kdy se Korunní pevnůstku rozezněl pokřik „Chci vidět Krále na trůnu!“ Bohužel jsem si tím málem skopl ještě hořící svíčku na programového průvodce, takže jsem z důvodů protipožární ochrany moc dlouho neskákal. Ale i ty dva nebo tři poskoky byly opravdu radostné a při cestě na kolej jsem si všiml, že bolest v noze, kterou jsem cítil už během cesty do Olomouce, pomalu ale jistě ustupuje.

V neděli už jsem jen děkoval za všechno, co jsem zažil. A do dneška prosím, abych dokázal (dle slov otce Graubnera) hořet, ale nezůstalo po mě spáleniště.

Tradiční věta kurzívou na úplný závěr:

Nebojte se chválit Boha. Za všechno, co vám staví do cesty, ať už je to příjemné nebo ne. Chvála dokáže jedinečným způsobem změnit váš pohled na celý svět.

Konec.

* Pomeranč v tomto případě neznamená ovoce, ale označení dobrovolníka na katolické charismatické konferenci, který připravuje program pro děti. Své jméno dostali pomeranči podle triček oranžové barvy, díky kterým je lze poznat kdekoliv na světě.