Pochybovat

Jeden z křížů který jsem s sebou nesl do Olomouce byly pochybnosti o církvi. Jelikož se mezi mými kamarády nacházejí i takoví, kteří konvertovali od katolické k jedné z letničních církví, často mě napadají myšlenky typu „jestli oni ti protestanti přece jen nemají pravdu.“ A tyhle pochybnosti ve mně hlodají opravu dlouho.

Během středečního dopoledne v Korunní pevnůstce jsem potkal otce Josefa, který mě připravoval na přijetí biřmování (před seminářem vystudoval matfyz, takže je pořád trochu „jeden z nás“ :-) ). Když jsem se mu během rozhovoru svěřil se svými pochybnostmi, dostal jsem jako odpověď ujištění, že i pochybnosti mohou být dobrá věc. A tak jsem odpoledne zamířil do Arcibiskupského paláce na přednášku „Jsem katolík. No a co?“

Čekal jsem, že to bude povídání zaměřené na církevní dějiny z dob reformace, takže jsem byl hodně překvapený, když otec Korda začal přednášku doslova od Adama. Během ní jsem si udělal pár poznámek. Myšlenku, která se mi nejvíce vryla do srdce si dovolím přidat v tom znění, jaké jsem si ji napsal na papír:

Už Ježíš kolem sebe shromažďuje pestré společenství.
Církev nestojí na těch nejlepších, přesto je tvořena lidmi, které Bůh povolal.

Po přednášce jsem za ním přišel s několika konkrétnějšími dotazy. Nemůžu říct, že jsem po jejich zodpovězení zázračně prohlédl a stal se největším katolíkem v celé Olomouci. Dozvěděl jsem se konkrétní fakta k tématu, které mě v tu chvíli dost trápilo. Měl jsem o čem přemýšlet a za co se modlit.

Jiný úhel pohledu na tuto problematiku se mi dostal od Tomáše Holuba, který v pátek dopoledne přednášel na téma „Církev – její radosti a bolesti.“ Otec biskup mluvil o konkrétních věcech a často je doplňoval svými zkušenostmi ze služby vojenského kaplana. Z následné diskuse jsem si taky odnesl několik zajímavých postřehů a námětů k přemýšlení.

Další velkou pochybností kterou jsem s sebou do Olomouce vezl bylo hledání životní partnerky a otázka povolání k manželství a rodinnému životu. Je pravda, že poslední dobou se to ve mně ozývá čím dál častěji. Přesněji řečeno na každé svatbě dalšího spolužáka nebo spolužačky. Taky se přiznávám, že ve vztazích nejsem žádný učebnicový příklad a mám v této oblasti hodně co zdokonalovat.

Protože se přednášky o vztazích kryly s těmi o církvi, zůstal jsem během setkání v této oblastí bez jakékoliv formace nebo námětů na přemýšlení. O to víc jsem se na tento úmysl modlil. Hlavně ve čtvrtek, což byl pro mě den ve znamení modlitby chval. Ráno jsem začal na tematické přednášce, o tom, jak chvály co nejlépe prožít (která se volně transformovala ve chvály), odpoledne mě do chválící nálady dostali Adorare a večer modlitba Taizé. A aby těch chval nebylo málo, tak jsem jimi začal i pátek a opět s Adorare.

Pouť na Svatý kopeček jsem schválně šel sám (přesněji řečeno nešel jsem ani s jednou partou kamarádů, kteří mě zvali ať se k nim přidám), nejdelší možnou trasou a po většinu cesty v tichu. Během ní jsem nad oběma zmíněnými pochybnostmi hodně přemýšlel. Od přemýšlení mě sem tam odtrhla stále pobolívající levá noha. Nejspíš nějaký namožený sval ještě z mé cesty do Olomouce.

Nakonec jsem zvládl i výstup k poutní bazilice. Na radu organizátorů jsem nejdříve zamířil dovnitř a do připraveného proutěného koše vhodil lístek formátu A6 z obou stran popsaný úmysly, za které jsem se během setkání modlil. Pak jsem vyšel ven, abych se občerstvil a našel si místo na večerní program. Když jsem procházel kolem informačního stánku, stála tam jedna řádová sestra a říkala organizátorům: „Kdyby se někdo ptal po přímluvné modlitbě, tak jsme v bazilice v těch bočních lodích.“

V ten moment jsem pocítil, že mám na tu přímluvnou modlitbu zajít. Otočil jsem se a šel zpět do baziliky, kde jsem ještě chvíli tiše stál a přemýšlel, za které z těch mnoha úmyslů, co jsem před chvílí hodil do koše potřebují největší Boží pomoc. Vybral jsem právě ty dva, které jsem popsal v tomto článku. S nimi jsem přišel k přímluvné modlitbě a spolu s otcem Kamilem a sestrou Hyacintou jsem za ně prosil.

Žádal jsem od Boha nějaké znamení, které by mi pomohlo udělat správné rozhodnutí v obou otázkách. A Bůh mě vyslyšel. Do té doby jsem se při modlitbě nikdy necítil opravdu v milujícím rodinném prostředí, jako když na konci přímluvné modlitby otec Kamil začal Zdrávas Maria. Sice bych v diskuzi o dogmatické teologii s protestanty asi prohrál, ale vím, že katolická církev je i přes všechny svoje nedostatky a rány ze stran světa tou církví, ve které mám svůj duchovní domov. A to mimo jiné i díky své rozmanitosti.

Znamení se mi dostalo i v druhé otázce. Jak to dopadlo si s dovolením nechám pro sebe. Vím, že v oblasti partnerských vztahů budu muset ještě hodně zamakat sám na sobě, ale věřím, že Bůh bude se mnou, ať už to dopadne jakkoliv.

Takže:

Nebojte se pochybovat. Pochybnosti vás přivedou k otázkám a pokud budete vnímaví k Božímu hlasu, přivedou vás i k odpovědím.

pokračování příště...

PS: pokud tento článek budou číst i moji přímluvci, tak ještě jednou velice děkuji za modlitbu a prosím o odpuštění, pokud jsem si vaše jména nezapamatoval správně :-)